Jan Kutálek
20.7.1917 – 28.5.1987
ŽIVOTOPISNĚ ÚDAJE:
1917 narodil se 20. 7. v Praze-Nuslích
1933-1935 studuje v soukromé malířské škole Rudolfa Vejrycha
1938 cestuje po Rakousku. Jugoslávii, Itálii
1938-39 dobrovolně slouží u dragounského pluku v Terezíně
od 1940 pracuje jako samostatný výtvarník
1945-46 studuje sochařství na Akademii výtvarných umění u prof. Karla Pokorného
1949 cestuje po Maďarsku a Švédsku
1950 oženil se s Ernou Holubovou
1960 čestné uznáni v soutěži k 15. výročí osvobození ČSR,
1960 2. cena v soutěži Haškovy Lipnice
1962 diplom Mezinárodni výstavy keramiky v Praze 1964, diplom salónu Juvisy v Paříži
1967 státní vyznamenání Za vynikající práci 1977, člen Svazu českých výtvarných umělců 1987
zemřel 28. 5. v Praze
Narodil se v Praze v Nuslích, kde maminka vedla malou vyšívačskou dílnu. Jeho tatínek pocházel z jižní Moravy – tam přicházel Jan Kutálek během prázdnin do styku s lidovým uměním, které si zamiloval a bylo pro něj později bohatým zdrojem inspirace.
Ve 30. letech studoval malbu u R. Vejrycha. Pak cestoval Rakouskem, prošel kus Jugoslavie a velkou část Itálie, často i pěšky. Z té doby zřejmě pocházejí jeho opakovaně se vracející náměty z antiky a komedie del arte. Po návratu sloužil dobrovolně celý rok u dragounů – koně měl rád a uměl na nich dobře jezdit.
Po válce studoval sochařství u Karla Pokorného na Akademii výtvarných umění, ale kámen mu jako materiál neučaroval. Na tradičních hrnčířských trzích v Praze na Kampě ale objevil hlínu, která mu umožňovala uplatnit současně jeho cit pro tvar, kresbu i barvu.
Svou inspiraci nacházel v lidové tvorbě, okouzlovala ho řemesla, cirkusy, jarmarky. Ovlivňovala ho literatura, historie, antika, slovanská mytologie, svět pohádek i moderní umění.
Hlína ho poslouchala – svědčí o tom bohatost i technická náročnost tvarů. Také používání glazur dovedl k dokonalosti – uměl je nejen klást vedle sebe, ale i přes sebe, a vytvářel tak neobvyklé a zajímavé barevné efekty.
Ovládat hlínu i glazury se přitom učil více méně sám, jen s pomocí zkušeností starých mistrů hrnčířů a kamnářů. Škoda, že své zkušenosti nikomu nepředal – nikdy neměl žádného žáka. Učit někoho, to mu nešlo – jen s dětmi v keramickém kroužku si nějakou dobu docela rád „hrál“, když byl jeho syn ve školním věku.
Říkal, že má velké štěstí, že si při své práci může zároveň hrát. A hrál si nejen s hlínou a glazurami, ale i s názvy svých figurek – vodníci se jmenovali Držpalec, Vasrštand, Fišpajtl nebo Vantrok, plivníci zase Spifajn, Matinoha, Držgroš nebo Tiradim.
Celý život obměňoval svá oblíbená témata a hledal další tvary a barevná souznění, až na konci své dráhy dospěl k prostému válcovitému tvaru s výraznými, charakteristickými detaily i glazurami.
Jeho umění je srozumitelné a jeho pohled na svět je laskavý – snad proto je jeho tvorba tak nadčasová. Letos totiž uplynulo už 90 let od narození a 20 let od jeho odchodu.
Asi se ptáte, proč o Janu Kutálkovi píšu zrovna já, když moje profese je kumštu na hony vzdálená a dodnes hodnotím umělecké předměty stejně jako kterýkoli jiný laik : „to se mi nelíbí – líbí – moc líbí“ případně „tohle bych chtěla mít“.
Stalo se ale , že jsem se do Kutálkovic rodiny přivdala. Nikdy jsem toho nelitovala – děda i babi , jak jsem si zvykla svému tchánovi a tchýni říkat, byli totiž bytostně hodní a laskaví lidé. A dědovi panáci patřili téměř bez výjimky do kategorie poslední – totiž „líbí a chtěla bych je mít.“ Měla jsem tedy znova štěstí – nebyl problém je mít, ale vybrat si, pokud jsme nechtěli, aby náš byt vypadal jako depozitář. Řešili jsme to proto dlouhodobými a občas obměňovanými „zápůjčkami“. Časem se vyloupla skupinka keramických plastik , kterých bychom se jen velmi těžko vzdávali…
Nebyli jsme sami – víme , že někteří, kteří se rozhodli „utéct“ , si přibalili do kufru rodinné fotky a „Kutálka“. A občas k dědovi přišel nešťastník, který se rozváděl a líčil, že ho žena připravila nejen o děti, ale i o toho plivníka, co stál na skříni…Děti děda vrátit neuměl, ale plivníka? To nebyl problém.
Ale jak šel čas, postupně ubývalo členů rodiny i známých, takže vzpomínání při letošním dvojnásobném jubileu zbylo na mě. Teď po letech už to tolik nebolí…
Proto ode mne nečekejte nějaké kunsthistorické rozbory či úvahy. Ale mohu vám nabídnout pár našich vzpomínek a hrst textů těch, kteří prošli dědovým atelierem. Snad se mi podaří aspoň trochu oživit obraz člověka, který vytvořil dílo, s nímž se můžete seznámit v obrazové části této publikace.
U Kutálků se slovo umění moc nenosilo – mluvilo se o panácích , pajdulácích , talířích a kachlech. Také oslovení Mistře děda snášel jen taktak. To spíše přijal občasné oslovení „pane mistr“, ze kterého cítil obyčejné lidské uznání. Něžné, dobromyslné oslovení „mistránku“ používal jen občas jeho syn, většinou v rozhovoru o některých poněkud oficiózních návštěvách atelieru.
A návštěv se tam vystřídalo požehnaně – přišli na chvilku a poseděli hodinku dvě. Někdy děda pro rodinu nebo kamarády upekl v keramické peci kachnu nebo jiné maso. Když dopálil panáky a pec zchladla tak na 200 stupňů, strčil tam pekáče a než teplota ještě trochu klesla, bylo hotovo. Na chválu odpovídal – Copak keramiku , tu už po těch letech přece musím umět, ale kachna, to je teprve ópus! A byla, dodnes na to mnozí vzpomínají.
Děda lidi potřeboval, povídal si s nimi rád, v rozhovorech nacházel často i nápady pro další práci. V atelieru bylo příjemně a byly dny, kdy si návštěvy podávaly dveře. Někdy ale bylo i příjemných návštěv příliš a některá návštěva nebyla ani příjemná, ani zábavná. Děda pak býval večer unavený. Rodina ho nabádala, aby ty návštěvy přece trochu omezil. Odpovídal, že to nejde, že to prostě patří k živnosti…
Občas se lidé ozvali i po letech – jako někdejší studenti z ciziny, kteří si nakonec odnesli jednoho plivníka jako dárek – neměli sice peníze, ale byli milí. A teď se vrátili , aby tehdejší laskavost oplatili. V praxi se tak ověřila dědova teorie – když se ráno na někoho usmějeme nebo ho pochválíme, on úsměv předá během dne několika dalším lidem a laskavost se postupně šíří jako lavina.
S postupujícím věkem musel děda udělat kompromis – jednu část týdne pracoval v atelieru, kam chodily návštěvy, druhou část se zavřel v malé dílně, kterou si zařídil v přízemí domu, kde bydlel.
Jeho výstavy byly vždycky hodně navštěvované – zejména v sedmdesátých, osmdesátých letech vždy byly jakousi oázou dobré nálady a pohody, dávaly zapomenout na šedou a často nepříjemnou realitu. Na každé výstavě se taky vždycky něco ztratilo – děda se ale smál a bral to spíš jako kompliment.
Zájem lidí i krásně graficky upravené a kvalitně vytištěné katalogy ( dárek kamaráda ze Švýcarska) ovšem budily i závist – poslední výstava k sedmdesátinám (1987) byla tedy
v Kramářově galerii, dost daleko od centra, neměla příliš velkou publicitu a stála dědu hodně nervů. Přesto při zahájení praskala ve švech, takže přitáhla zájem příslušníků VB z nedaleké služebny, kteří s úlevou zjistili, že nejde o demonstraci.
I na jiných výstavách byla situace podobná – lidé se uvolněně usmívali, vzájemně se upozorňovali na některé figurky nebo detaily. Děti seděly na zemi a malovaly si podle panáků svoje vlastní obrázky. Věřím, že i v současné záplavě informací a veliké nabídce akcí přinesou dědovy keramické postavy dnešním divákům a čtenářům dobrou náladu a trochu optimismu podobně , jak o tom vydávají svědectví dosavadní knihy návštěv.
Dana Kutálková
SAMOSTATNÉ VÝSTAVY:
1943 Praha – výstavní síň Elán
1944 Zlín – Škola umění
1947 Praha – Topičův salón
1949 Stockholm– galerie L. Hahn
1951 Praha– výstavní síň Ars
1961 Praha – Komorní divadlo
1963 Praha – Kabinet architektury a užitého umění
1964 Kladno – Divadlo J. Průchy, Praha – Státní projektový ústav
1965 Praha – výstavní síň Fronta, Praha – Státní kontrolní a statistický ústav
1966 Praha – Úřad předsednictva vlády; Slaný – Filmový festival pracujících; Fribourg (Švýcarsko)
1967 Lund – galerie HS (Švédsko); Praha – Galerie J. Frágnera
1968 hrad Rožmberk; Praha – VŠP, Starnberg u Mnichova, Stuttgart
1969 Roudnice – spořitelna
1970 Kodaň, Ženeva
1971 Kaiserslautern, Erienbach
1972 Norimberk, Hamburk
1973 Praha – výstavní síň Fronta; Mnichov, Curych
1974 Cheb – Galerie výtvarného umění, Praha – Malá galerie Čs. spisovatel
1977 Praha – Staroměstská radnice, výstava k 60. výročí narození
1987 Praha – Galerie Vincence Kramáře, výstava k 70. výročí narození
1988 Praha, -výstavní síň nakl. Odeon: Praha – Malá galerie Melantrich
1989 Trutnov – Dům kultury, Pardubice – Východočeská galerie; Litoměřice – Severočeská galerie výtvarného umění
1992 – 2007 hrad Svojanov u Poličky, stálá expozice
1997 Praha – Muzeum hl. města Prahy
2007 Praha, Národní Muzeum, Letohrádek Kinských, výstava k 90. výročí narození
2007 zámek Linhartovy ( Město Albrechtice) stálá výstava, dosud
2012 Jílové u Prahy, Regionální muzeum, výstava k 95. výročí narození
2017 Praha, Galerie Diamant (SČVU Mánes) výstava k 100. výročí narození
2020 Praha, Program H Plus, Kartouzská
ÚČAST NA VÝSTAVÁCH
1945 Karlovy Vary, výstava obrazů a soch
1946 Praha , Svaz českého díla
1948 Praha, Celostátní výstava čs.keramiky
1952 Praha, Od keramiky lidové ke keramice umělecké
1955 Praha, Vývoj vesmíru, Země a člověk
1956 Praha, Život vítězí nad smrtí, Praha, Smích boří a tvoří,Varšava, Výstava čs.keramiky
1957 Rumunsko,Čs. užité umění
1960 Haškova Lipnice, Praha, Výstava k 15.výročí osvobození
1962 Praha, Mezinárodní výstava keramiky
1963 Havana,Čs. užité umění
1964 Paříž, Salón Juvisy
1965 Praha, Užité umění, Galerie Vincence Kramáře, Praha, Sport ve výtvarném umění, 1965 Norsko, Čs. užité umění
1967 Praha, výstava Umění a byt , Galerie Vincence Kramáře, Mnichov, Umělecká řemesla a užité umění,Faenza, Mezinárodní výstava keramiky, Frankfurt n. Mohanem, Antverpy, západní Berlín
1968 Mnichov, Umělecká řemesla a užité umění, Montreal, Milán
1969 Praha , Galerie Vincence Kramáře
1970 Mnichov, Frankfurt n.Mohanem, Olomouc, Rychnov nad Kněžnou, výstavy užitého umění
1973 Praha , Umění vítězného lidu
1976 Paříž, Výstava o Praze, Kodaň
1977 Praha, Výstavní síň n.p. Kniha
1983 Praha, Keramika, textil, sklo, Galerie J. Frágnera, Praha, Kreslený humor a grafika k výročí Jaroslava Haška, Staroměstská radnice
1985 Praha, Keramika pražských umělců, Palác kultury, Praha, Vyznání životu a míru, přehlídka ke 40. výročí osvobození
1986 Praha, Svět cirkusů a varieté, Galerie Vincence Kramáře