Umění úsměvné pohodyKeramik Jan Kutálek (narodil se 20.7.1917 a zemřel 28.5.5.1987) měl už za života tisíce obdivovatelů a úctyhodnou publicitu. Na množství jeho výstav v Praze i jinde doma a za hranicemi chodívaly zástupy. Zájem o jeho dílo trvá. Dokazuje to úspěch několika posmrtných výstav nebo monografie prof. dr. Jana Spurného: vydal ji krátce po umělcově smrti ODEON a brzy byla rozebraná.
Kutálkovo umění je nadčasové, všelidské a ryze české. Rodilo se za příznivé souhry zdrojů. Od dětství Jana Kutálka okouzlovaly barvy, později lidová tvorba jižní Moravy, řemesla, dragouni ( před válkou u nich sloužil), cirkusy, jarmarky. Ovlivňovala ho literatura, historie, antika, slovanská mytologie, svět pohádek, také starořecká a etruská keramika a obdiv k velikánům moderního umění.
Ve třicátých letech studoval malbu u Rudolfa Vejrycha, po válce pak sochařství nějakou dobu na Akademii výtvarných umění u Karla Pokorného. Vybaven abecedou těchto oborů zakotvil natrvalo ve figurální keramice. K ní byl předurčen a v ní záhy dospěl k vyhraněnému výtvarnému rukopisu. Virtuózně tvaroval a stejně tak volil a používal četné kombinace glazur. Sršel nápady a neustále obměňované souznění tvarů a barev umocňoval svým osobitým vtipem. Ten se projevoval i v originálních názvech – Držgroš, Vantrok, Vasrštand, Tiradim, Sihovim, Spifajn a mnoha dalších. Kutálkovo umění vyrůstalo z úsměvné pohody, z potřeby hrát si, jak zdůrazňoval. Hrál si s materiálem, s glazurami, s vtipným pojmenováním, s novými nápady, s nadsázkou i se záměrnou, podmanivou deformací.
Byl zakladatelem figurální keramiky s humorným a groteskním charakterem. Svůj hřejivý, humanistický optimismus šťastně spojil se sochařským a malířským nadáním, s erudicí a především s dokonalým zvládnutím zákonitostí keramiky.
Celý život obměňoval motivy faunů, vodníků, čertů, zvířat, postav z cirkusů i z ráje, postav historických , biblických, mytologických. Stále hledal a nacházel přemíru tvarů a barevných souznění.
Objevoval nové a nové možnosti figurální keramiky. Nedlouho před skonem svou tvorbu po necelém půlstoletí ukončil překvapující sérií figur prostého válcovitého tvaru se střídmými, leč výraznými glazurami. Až nápadně čímsi připomínají jeho prvotiny. Jakoby v předtuše konce se tak v jakési spirále, vyzrálý, o několik podlaží výš, vrátil ke svým prvopočátkům a celé dílo podivuhodně uzavřel.
Všechno, co vytvořil, naplnil úsměvností a humorem. Pomáhal tak lidem žít a přežít, rozdával radost, pohodu a potěšení…
Pro Kutálkův umělecký odkaz a pozůstalost je štěstím, že jeho dílo může být natrvalo zpřístupněno veřejnosti v jedinečném a milém prostředí starobylého hradu Svojanova.
PS. Se změnou personálního obsazení se stálá výstava na Svojanově se po 15 letech chýlí ke svému konci. Během doby trvání se významně podílela na tom, že návštěvnost hradu stoupla až na 30 000 návštěvníků ročně, u nichž mnozí se opakovaně vraceli. Nyní hledáme pro kolekci, tvořící průřez tvorby , nové prostory. Nemáte nějaký tip?
Milan Krejčí, 1992